The Legend of Zelda: Ocarina of Time dokazuje, že výjimečné hry nestárnou | Recenze
The Legend of Zelda: Ocarina of TimeZdroj: Nintendo
Existují videohry, o kterých slýcháte prakticky celý život, ale nikdy se pořádně nedostanete k tomu, abyste si je zahráli. V mém případě je takovým příkladem série The Legend of Zelda. V minulosti jsem strávil několik hodin v Breath of the Wild i Tears of the Kingdom, ale ani jednomu z těchto titulů jsem kvůli nedostatku času nedokázal věnovat tolik pozornosti, kolik by si zasloužily. S příchodem remaku legendární Ocarina of Time na Nintendo Switch 2 se to však konečně změnilo.
Co bereme- Promyšlený herní design
- Zábavný soubojový systém
- Fantastický hudební doprovod
- Nádherné grafické zpracování
- Výborný technický stav
- Příznivý poměr cena/obsah
To si nechte- Nejasné zadávání úkolů
- Občasné frustrující bloudění
- Absence kompletního dabingu
Moje první pořádné dobrodružství ve světě Zeldy
Příběh nás zavádí do království Hyrule, kde se ujímáme role mladého Linka, jenž vyrůstá v lese Kokiri. Jeho dosavadní život se však změní ve chvíli, kdy jej k sobě povolá prastarý strom Deku. Společně s vílou Navi se následně vydává na dobrodružství, během kterého postupně odhaluje tajemství království, samotného času a nebezpečí, jež představuje Ganondorf. Ocarina of Time vypráví klasický fantasy příběh o střetu dobra se zlem. Nesnaží se za každou cenu šokovat nečekanými dějovými zvraty nebo nabízet komplikovaná morální dilemata. Místo toho sází na pohádkovou atmosféru, sympatické postavy a postupné odhalování světa, jehož osud se ocitá ve vašich rukou.
Právě jednoduchost ústřední zápletky podle mě dobře odpovídá celkovému pojetí hry. Příběh poskytuje dostatečnou motivaci k pokračování, aniž by příliš zasahoval do samotné hratelnosti. Zároveň dokáže pracovat s tématy dospívání, odpovědnosti a plynutí času, která přirozeně zapadají do Linkova dobrodružství. Velmi jsem si oblíbil také jednotlivé postavy. Obyvatelé Hyrule mají své charakteristické osobnosti a pomáhají budovat identitu jednotlivých oblastí. Rozhovory s nimi navíc často neslouží pouze k posouvání děje, ale mohou vás nasměrovat k vedlejším aktivitám nebo upozornit na zajímavosti v okolí. Ocarina of Time mi připomněla, že dobře fungující příběh nemusí být za každou cenu komplikovaný. Někdy stačí sympatické postavy, zajímavý svět a pořádná dávka dobrodružství.
Hyrule je místo, které chcete objevovat
Jedním z aspektů, které mě na Ocarina of Time bavily nejvíce, je prozkoumávání herního světa. Hyrule sice nenabízí tak rozsáhlé otevřené prostředí jako Breath of the Wild nebo Tears of the Kingdom, jeho struktura však funguje trochu jiným způsobem. Jednotlivé oblasti jsou propojeny centrální krajinou a postupně se zpřístupňují v závislosti na příběhovém postupu a získaném vybavení. Nejde tedy o klasický moderní open world, ve kterém se můžete od prvních minut vydat prakticky kamkoliv. Právě postupné odemykání nových možností je jedním z nejzajímavějších aspektů celé hry. Během průzkumu můžete narazit na překážku, kterou momentálně nedokážete překonat. O několik hodin později však získáte nový předmět a najednou vám dojde, že se můžete vrátit na dříve navštívené místo a pokračovat dál.
Například Hookshot umožňuje Linkovi přitáhnout se k určitým objektům, zatímco bumerang lze využívat k aktivaci vzdálených mechanismů. Jednotlivé předměty tak neslouží pouze k boji, ale zároveň postupně rozšiřují možnosti průzkumu. Hra vás neodměňuje pouze novým vybavením, ale především novými způsoby, jakými můžete přistupovat k již známému prostředí. Tento systém navíc přirozeně motivuje k návratům do dříve navštívených oblastí, protože nikdy nevíte, jaké tajemství vám tentokrát nově získané vybavení pomůže odhalit.
Vedle hlavní příběhové linky se nabízí také řada nepovinných aktivit. Můžete se věnovat rybaření, minihrám, plnění vedlejších úkolů nebo hledání sběratelských předmětů. Tyto činnosti příjemně doplňují hlavní dobrodružství a poskytují důvod, proč se občas odklonit od původního cíle. Během svých přibližně 35 hodin hraní jsem měl neustále chuť prozkoumávat další oblasti, plnit úkoly a zjišťovat, co všechno si pro mě Nintendo připravilo. A právě schopnost udržet si mou pozornost po tak dlouhou dobu považuji za jednu z největších předností celé hry. Patří mezi ty tituly, u kterých si řeknete, že splníte ještě jeden úkol, a najednou zjistíte, že jste u nich strávili další hodinu.
Souboje, při kterých nestačí pouze máchat mečem
Velmi příjemně mě překvapil také soubojový systém. Link disponuje klasickými útoky mečem, štítem, úskoky i různými předměty, které postupně získává během dobrodružství. Základem soubojů je zaměřování protivníků, správné načasování jednotlivých útoků a využívání jejich slabin. Některé nepřátele lze porazit několika dobře mířenými zásahy, zatímco jiní vyžadují trpělivost nebo použití konkrétního předmětu. Tento přístup se výrazně projevuje především během soubojů s bossy. Ty totiž často prověřují, jak dobře jste pochopili význam vybavení získaného v předchozí části dungeonu. Nestačí tedy pouze rychle reagovat na útoky nepřítele, ale musíte také přijít na způsob, jakým jej vůbec můžete zranit. Soubojový systém těží především z toho, že jednotliví nepřátelé nejsou pouze překážkami s různým množstvím zdraví, ale často představují menší herní hádanky.
Nintendo navíc modernizovalo ovládání. Mezi nejvýraznější změny patří volné ovládání kamery, možnost manuálního skákání nebo rychlejší přístup k jednotlivým předmětům. Díky tomu není nutné neustále přerušovat hraní návštěvou inventáře. Modernější ovládání pomáhá zachovat plynulost soubojů i samotného průzkumu, aniž by měnilo základní principy původní hry. Souboje tak pro mě představovaly velmi příjemnou součást celého dobrodružství. Jejich pravidla jsou snadno pochopitelná, ale různorodost nepřátel a postupně získávané vybavení jim dodávají potřebnou hloubku. Ocarina of Time se přitom nesnaží nabídnout zbytečně komplikovaný bojový systém, ale naplno využívá možnosti, které má k dispozici.
Dungeony jako ukázka nadčasového herního designu
Nedílnou součástí Ocarina of Time jsou jednotlivé dungeony, ve kterých se naplno projevuje kvalita herního designu. Každý z nich představuje samostatnou oblast plnou nepřátel, mechanismů, skrytých cest a logických hádanek. Jejich struktura je postavena na postupném osvojování nových mechanik. Hra vás nejprve seznámí s určitým předmětem nebo principem, následně vám předloží komplikovanější situaci a nakonec prověří, zda jste správně pochopili jeho fungování. Výborným příkladem je Water Temple, ve kterém práce s hladinou vody ovlivňuje přístupnost jednotlivých částí prostředí. Nejde pouze o vyřešení izolované hádanky, ale o pochopení toho, jak funguje celý dungeon.
Právě propojení soubojů, průzkumu a řešení hádanek vytváří přirozenou herní smyčku, která dokáže pravidelně přicházet s novými podněty. Nintendo velmi dobře pracuje s pocitem postupného zdokonalování hráče. Nezískáváte pouze nové předměty, ale zároveň se učíte stále lépe využívat možnosti, které vám hra nabízí. Z dnešního pohledu nemusí některé z těchto mechanismů působit nijak revolučně. Je však potřeba si uvědomit, že základ tohoto dobrodružství vznikl už v roce 1998. Skutečnost, že jeho design dokáže bez zásadního přepracování zabavit i člověka, který originál nikdy nehrál, podle mě vypovídá o jeho kvalitách více než jakékoliv nostalgické vzpomínky.
Tak kam mám vlastně jít?
Přestože jsem si samotný průzkum Hyrule velmi užíval, právě s ním souvisí také můj největší problém s celou hrou. Ocarina of Time vám totiž ne vždy dostatečně vysvětlí, co přesně máte v danou chvíli dělat nebo kam byste měli pokračovat. Několikrát jsem se dostal do situace, kdy jsem kontroloval dostupné úkoly, procházel již navštívené oblasti a snažil se přijít na to, co jsem mohl přehlédnout. V některých případech jsem tímto způsobem strávil klidně i celou hodinu, aniž bych se výrazněji posunul. Remake sice nabízí systém Threads of Time, který zaznamenává dosavadní postup, a různé postavy poskytují rady ohledně dalšího směřování, dostupné informace však nejsou vždy dostatečně konkrétní.
Nechci, aby mě hra neustále vodila za ručičku nebo mi automaticky ukazovala řešení všech hádanek. Samostatné objevování patří mezi její největší přednosti. Existuje však rozdíl mezi situací, kdy znám svůj cíl a přemýšlím nad způsobem jeho dosažení, a situací, kdy vůbec netuším, co se ode mě očekává. Problémem tedy není samotná obtížnost, ale především způsob, jakým hra komunikuje další postup. Právě zde podle mě mohlo Nintendo využít příležitosti, kterou moderní remake nabízí, a implementovat propracovanější systém volitelné nápovědy. Zkušení hráči by jej nemuseli využívat, zatímco nováčkům by mohl pomoci předejít zbytečně frustrujícím situacím. Přestože mě tyto momenty dokázaly potrápit, nikdy nepřevážily nad tím, jak moc mě samotné dobrodružství bavilo.
Pohádkový svět v nádherném novém kabátku
Po vizuální stránce představuje Ocarina of Time kompletní přepracování původní hry. Nintendo nezůstalo pouze u detailnějších textur nebo vyššího rozlišení, ale přepracovalo modely postav, animace, prostředí i nasvícení jednotlivých lokací. Velmi důležité je především zachování pohádkového charakteru celého světa. Přestože prostředí působí detailněji a v některých ohledech realističtěji, stále se jedná o stylizované fantasy dobrodružství. Nintendo se navíc podařilo vytvořit vizuálně působivý titul, který se nesnaží za každou cenu napodobovat realistické grafické zpracování jiných moderních produkcí.
Výrazné rozdíly mezi jednotlivými oblastmi pomáhají budovat jejich vlastní identitu. Zatímco les Kokiri působí příjemně a bezpečně, temnější dungeony využívají odlišné nasvícení a barevné ladění k vytvoření napjatější atmosféry. Technologická modernizace tedy neslouží pouze k tomu, aby hra dobře vypadala na obrázcích. Vizuální zpracování přímo podporuje atmosféru jednotlivých lokací a pomáhá odlišit pocit z jejich průzkumu. Právě kombinace moderních technologií a osobitého výtvarného stylu dává Hyrule charakter, díky kterému se do jeho jednotlivých oblastí chcete neustále vracet.
Hudba, kterou si nejde nezamilovat
Pokud bych měl vyzdvihnout jeden aspekt, který mě na Ocarina of Time skutečně nadchl, byl by to právě hudební doprovod. Původní skladby Kodžiho Kondóa dostaly nové orchestrální aranže, které zachovávají charakter známých melodií a současně jim dodávají bohatší zvuk. Hudba velmi dobře reaguje na atmosféru jednotlivých oblastí. Dokáže podpořit radost z objevování světa, tajemnou náladu chrámů i napětí při soubojích. Přestože k těmto skladbám nemám žádný nostalgický vztah, velmi rychle jsem pochopil, proč si je tolik hráčů pamatuje dodnes.
Zajímavé je především to, že hudba není pouze doprovodem samotného hraní, ale zároveň jeho nedílnou součástí. Link postupně získává nové melodie, které prostřednictvím okaríny využívá k různým interakcím s herním světem. Remake navíc umožňuje jednotlivé melodie broukat prostřednictvím vestavěného mikrofonu Nintendo Switch 2. Jde o volitelné zpestření, které využívá možnosti samotné konzole. Hudební doprovod je jedním z těch aspektů, díky kterým má Hyrule tak výraznou osobnost a ve kterých Ocarina of Time skutečně exceluje.
Trochu mě však mrzí, že Nintendo nezašlo dále v případě dabingu. Zatímco důležité příběhové scény obsahují namluvené dialogy, značná část běžných rozhovorů stále probíhá prostřednictvím textových oken. Právě namluvené příběhové pasáže ukazují, jaký potenciál by mohl mít kompletní dabing. Osobně bych ocenil, kdyby svůj hlas dostali i ostatní obyvatelé Hyrule, protože by to jejich charakterům mohlo dodat další rozměr a ještě více podpořit atmosféru celého dobrodružství. Nejde o zásadní nedostatek, který by kazil samotnou hratelnost, ale spíše o nevyužitou příležitost v rámci jinak rozsáhlé audiovizuální modernizace.
Nintendo Switch 2 v nejlepší formě
Jedno z největších překvapení pro mě představoval technický stav hry. V době, kdy se na trh pravidelně dostávají tituly s technickými nedostatky, je příjemné narazit na produkci, u které podobné problémy nemusíte řešit. Osobně jsem si Ocarina of Time velmi užíval v handheld režimu. Hra cílí na 60 snímků za sekundu, což se výrazně podepisuje na plynulosti pohybu, soubojů i ovládání kamery. Během přibližně 35 hodin hraní jsem nezaznamenal žádné znatelné propady snímkové frekvence, technické chyby ani jiné problémy, které by narušovaly můj herní zážitek. Právě kombinace detailního grafického zpracování a vysoké snímkové frekvence podle mě velmi dobře ukazuje možnosti nové generace konzole Nintendo.
Možnost vzít si takto rozsáhlé dobrodružství kamkoliv s sebou, aniž bych musel dělat výrazné kompromisy v plynulosti samotného hraní, je navíc obrovskou výhodou. Modernizace se dotkla také uživatelského rozhraní a správy vybavení. Rychlejší přístup k předmětům omezuje nutnost přerušovat hraní a otevírat jednotlivé nabídky. Z hlediska uživatelského komfortu jde o velmi vítanou změnu. Celkově tak nemám po technické stránce hře prakticky co vytknout a byl bych rád, kdyby se podobně povedená optimalizace stala standardem i u dalších velkých titulů pro Nintendo Switch 2.
Když za své peníze dostanete pořádnou porci zábavy
Samostatnou zmínku si podle mě zaslouží také cenovka. V době, kdy se ceny velkých videoher stále častěji pohybují kolem dvou tisíc korun, působí částka přibližně 1 500 Kč za Ocarina of Time velmi sympaticky. Přece jen se nebavíme o obyčejném remasteru s kvalitnějšími texturami a vyšším rozlišením. Nintendo kompletně přepracovalo vizuální stránku, modernizovalo ovládání, vytvořilo nové hudební aranže a přidalo několik dalších herních funkcí. K tomu všemu dostáváte rozsáhlé dobrodružství plné dungeonů, soubojů, logických hádanek, vedlejších úkolů a různých tajemství.
Za sebe musím říct, že jsem se během těch přibližně 35 hodin rozhodně nenudil. Množství obsahu navíc není jediným argumentem pro obhájení ceny. Mnohem důležitější je skutečnost, že jednotlivé aktivity přirozeně zapadají do dobrodružství a motivují vás k dalšímu hraní. Neměl jsem pocit, že by se Nintendo snažilo uměle prodlužovat herní dobu pouze proto, aby mohlo nabídnout větší množství obsahu. Vzhledem ke kvalitě zpracování, technickému stavu a obsahové výdrži považuji cenovku remaku Ocarina of Time za velmi dobře nastavenou.
Je The Legend of Zelda: Ocarina of Time Worth it?
Jednoznačně ano. The Legend of Zelda: Ocarina of Time je pro mě jedním z nejpříjemnějších herních překvapení letošního roku. Do království Hyrule jsem vstupoval bez nostalgie, s minimálními zkušenostmi s celou sérií a především se zvědavostí, čím si právě tento titul získal tak výjimečné postavení ve videoherní historii. Po přibližně 35 hodinách hraní už tomu rozumím. Promyšlené dungeony, zábavné souboje, sympatické postavy, nádherná hudba a svět, který vás neustále motivuje k objevování, vytvářejí výjimečně povedené dobrodružství. To vše navíc doplňuje moderní grafické zpracování, výborná optimalizace a velmi příznivý poměr ceny a obsahu. Samozřejmě nejde o bezchybnou hru. Občas nedostatečné vysvětlení dalšího postupu mě dokázalo potrápit a osobně bych ocenil také kompletní dabing postav. Tyto nedostatky však v kontextu celého dobrodružství nedokázaly zastínit jeho kvality. Pokud měla být Ocarina of Time mou vstupenkou do světa The Legend of Zelda, lepší začátek jsem si snad ani nemohl přát. Nintendo mi ukázalo, že téměř třicet let starý herní design dokáže i dnes nabídnout fantastický zážitek, a to bez potřeby nostalgie. Ať už patříte mezi dlouholeté fanoušky série, nebo jste stejně jako já čekali na vhodnou příležitost dát Zeldě pořádnou šanci, koupi tohoto remaku vám rozhodně doporučuji.