Marvel’s Wolverine servíruje brutální jízdu, které chybí větší hloubka | Recenze
Marvel’s WolverineZdroj: PlayStation
Roberto Jalloul
15. září 20266:00
Insomniac Games po Spider-Manovi mění pavoučí sítě za adamantiové drápy. Marvel’s Wolverine je brutálnější, krvavější a mnohem přímočařejší než předchozí superhrdinské hry studia. Výsledkem je povedená akční jízda, která mě dokázala příjemně překvapit, přestože k dokonalosti má poměrně daleko.
Pět let čekání je konečně u konce
Když Insomniac Games v roce 2021 poprvé oznámil Marvel’s Wolverine, prakticky okamžitě se z něj stala jedna z nejočekávanějších her pro PlayStation 5. Ostatně není se čemu divit. Studio už mělo za sebou povedeného Marvel’s Spider-Man a během současné generace pokračovalo s Marvel’s Spider-Man: Miles Morales, Ratchet & Clank: Rift Apart a následně Marvel’s Spider-Man 2. Insomniac si tak vybudoval pověst studia, které dokáže produkovat velké hry v tempu, které je v současném AAA průmyslu poměrně neobvyklé. Wolverine byl ale od začátku jiný. Místo dalšího barevného dobrodružství Spider-Mana jsme měli dostat podstatně temnější a dospělejší titul postavený kolem hrdiny, který svoje problémy řeší úplně jiným způsobem.
Hned na začátku je zároveň fér zmínit můj vztah k samotné postavě. Jsem obrovským fanouškem Spider-Mana a hry od Insomniacu pro mě představují jedny z nejlepších adaptací tohoto superhrdiny vůbec. Wolverine mezi moje nejoblíbenější marvelovské postavy naopak nikdy nepatřil a nešel jsem tedy do hry jako někdo, kdo celý život čekal na možnost pořádně si zahrát za Logana. Možná právě proto mě výsledná hra dokázala tak příjemně překvapit. Insomniac velmi dobře pochopil, co je na Wolverineovi zábavné, a postavil kolem toho prakticky celé dobrodružství.
Zároveň je ale potřeba hned zkraje trochu zkrotit očekávání. Marvel’s Wolverine není revolucí akčního žánru a ani se jí podle mě nesnaží být. Nenajdete tu systém, kvůli kterému budou ostatní vývojáři dalších deset let přepisovat svoje hry. Je to v jádru poměrně tradiční lineární akční adventura, která sází především na brutální souboje, filmovou prezentaci, velké set pieces a známé postavy. Když se všechny tyhle části spojí dohromady, dokáže být Wolverine zatraceně zábavný. Problém nastává ve chvíli, kdy začnete hledat něco hlubšího pod jeho krvavým povrchem.
Marvel’s WolverineZdroj: PlayStation
Minulost, na kterou si Logan nevzpomíná
Do samotného příběhu nechci zacházet příliš hluboko, protože Wolverine obsahuje spoustu momentů a odhalení, která je podle mě nejlepší zažít bez předchozí znalosti. Základním tématem je nicméně Loganova minulost. Wolverine si nepamatuje velkou část svého života a postupně se snaží zjistit, co se s ním vlastně stalo, kým byl a jakou roli v jeho minulosti sehráli lidé, které během dobrodružství potkává. Do toho samozřejmě vstupuje mnohem větší konflikt kolem mutantů a postupně se na scéně objevuje řada známých postav i protivníků.
Příběh jako celek mě bavil a dokázal mě motivovat k tomu, abych chtěl vědět, co přijde dál. Není to podle mě nějaká převratná superhrdinská sága, která by kompletně změnila pohled na Wolverina, ale jako velké marvelovské dobrodružství funguje. Mnohem důležitější než samotná velikost konfliktu jsou pro mě nakonec postavy a především způsob, jakým hra pracuje s Loganem jako člověkem, nikoliv pouze jako s nezničitelným mutantem s adamantiovými drápy. Pod vším vztekem a brutalitou se pořád nachází člověk, který se snaží pochopit vlastní minulost a svoje místo mezi ostatními.
Velkou zásluhu na tom má také Jean Grey, která se během dobrodružství stává jednou z nejdůležitějších Loganových společnic. Vztah Logana a Jean je za mě jednou z nejsilnějších částí celého příběhu. Jejich chemie funguje při společných akčních scénách, ale možná ještě lépe v klidnějších rozhovorech, kdy má hra možnost ukázat jinou stránku hlavního hrdiny. Wolverine totiž není jen chodící mlýnek na maso. Jednu chvíli bez zaváhání roztrhá několik protivníků a o pár minut později dokáže hra nabídnout překvapivě osobní scénu. Právě tento kontrast mi pomohl vytvořit si k Loganovi mnohem silnější vztah, než jsem před spuštěním hry očekával.
Příběh si bohužel nedokáže udržet stejně dobré tempo po celou dobu. Přibližně v prostřední části přijde úsek, který na mě působil skoro jako filler. Do té chvíle hra žene hráče neustále kupředu, aby následně poměrně výrazně zabrzdila a na nějakou dobu ztratila náboj. Právě prostřední část je podle mě nejslabším bodem jinak povedeného příběhu, protože naruší tempo v okamžiku, kdy už je dobrodružství velmi dobře rozjeté. Naštěstí se z toho Wolverine dokáže dostat a závěrečné části znovu naberou potřebnou energii.
Marvel’s WolverineZdroj: PlayStation
Trochu Uncharted, jen s mnohem větším množstvím krve
Jedna série mě během hraní Wolverina překvapivě napadala poměrně často – Uncharted. Nemyslím tím samotný soubojový systém nebo strukturu příběhu, ale především způsob, jakým obě hry pracují s tempem a filmovým spektáklem. Wolverine vás prakticky neustále posílá z jedné situace do druhé. Přijdete do nové lokace, chvíli pokračujete kupředu, následuje souboj, příběhová sekvence a za okamžik už se kolem vás všechno rozpadá, vybuchuje nebo vás čeká další velká konfrontace.
Wolverine je díky tomu většinu času neuvěřitelně svižný a Insomniac znovu ukazuje, že velké filmové set pieces jednoduše umí. Některé sekvence jsou vytvořené hlavně proto, aby hráč seděl před televizí a užíval si chaos na obrazovce. Ne vždy jde o nejkomplexnější gameplay, ale z hlediska spektáklu to funguje. Hra chce působit jako obrovský interaktivní marvelovský blockbuster a ve svých nejlepších momentech tohoto cíle skutečně dosahuje.
Právě tahle snaha udržovat neustálé tempo ale souvisí také s jednou z největších slabin celé hry. Wolverine je totiž extrémně lineární. A samotná linearita mi vůbec nevadí. Naopak jsem rád, že Insomniac po několika Spider-Manech nevytvořil další otevřený svět naplněný desítkami ikonek a aktivit. Problém není v tom, že je Wolverine lineární. Problém je v tom, že vás občas drží za ruku až příliš pevně.
Marvel’s WolverineZdroj: PlayStation
Wolverine vás jen málokdy nechá sejít z cesty
Level design se velmi často skládá z jasně vymezených cest spojujících jednotlivé soubojové arény, příběhové sekvence a další větší momenty. Logan navíc může využívat svoje zostřené smysly, především při stopování cílů. Tematicky jde o schopnost, která k Wolverineovi sedí perfektně, a právě proto je trochu škoda, že ji hra nevyužívá k propracovanějšímu pocitu lovu nebo vyšetřování. Místo toho vám většinou poměrně přesně ukáže, kam máte pokračovat.
Výsledkem je dobrodružství, ve kterém prakticky nikdy nebudete tápat, ale zároveň budete mít jen málokdy pocit, že jste něco skutečně objevili sami. Insomniac chce mít tempo pod kontrolou a je vidět, že téměř každá část hry byla navržena tak, aby hráč co nejrychleji pokračoval k další velké scéně. Pro někoho to může být obrovská výhoda, protože Wolverine prakticky neztrácí čas. Já bych ale ocenil, kdyby mi hra místy trochu víc věřila a nechala mě samotného přijít na to, kam pokračovat nebo jak se do další oblasti dostat.
Neznamená to, že by mimo hlavní cestu nebylo vůbec nic. Hra obsahuje sběratelské předměty, materiály a další drobné odměny a nechybí ani různé kostýmy či kosmetické varianty Loganových drápů. Nejde však o titul postavený kolem rozsáhlého sekundárního obsahu. Pokud očekáváte propracované vedlejší questy nebo svět, který budete dlouhé hodiny prozkoumávat, Wolverine vám to nenabídne. Jeho hlavní prioritou je dostat vás co nejrychleji k další skupině protivníků. A právě tam začíná být opravdu zábavný.
Marvel’s WolverineZdroj: PlayStation
Konečně Wolverine, který se nebojí vytáhnout drápy
Když byl Wolverine oznámen, jedna z největších otázek pro mě byla, jestli Insomniac skutečně dovolí Loganovi být Wolverinem. Spider-Man může svoje protivníky zneškodnit a přilepit ke zdi, ale tady máme hrdinu, jehož nejznámější zbraní je šest extrémně ostrých adamantiových drápů. Jakékoliv výraznější omezování násilí by proto působilo zvláštně.
Naštěstí se studio rozhodně nedrželo zpátky. Marvel’s Wolverine je brutální hra a násilí je jedním ze základních prvků její identity. Logan protivníky nešetří, drápy projíždějí těly, končetiny létají vzduchem a souboje jsou doprovázeny obrovským množstvím krve. Některé zakončovací animace jsou nádherně přehnané a hra se rozhodně nesnaží předstírat, že Wolverine své protivníky pouze uspává.
Důležité ale je, že brutalita podle mě nepůsobí samoúčelně. Není tu pouze proto, aby hra mohla šokovat. Je součástí charakteru hlavního hrdiny a pomáhá výrazně odlišit Wolverina od předchozích marvelovských her Insomniacu. Studio podle mě dokonale vystihlo pocit, jaký by hraní za Wolverina mělo mít. Logan je agresivní a nebezpečný, ale zároveň dostatečně rychlý na to, aby souboje nikdy neztratily potřebné tempo.
Pokud vám navíc chybí brutalita starších dílů God of War, Wolverine vám může v některých momentech připomenout, proč byly podobně přehnané akční hry tak zábavné. Nejde o přímou kopii Kratových dobrodružství, ale ten jednoduchý pocit radosti z absolutního chaosu a ničení protivníků je tady velmi podobný.
Marvel’s WolverineZdroj: PlayStation
Combat funguje skvěle, dokud nezačnete vidět jeho limity
Samotný bojový systém stojí na poměrně známých základech. K dispozici máte lehké a těžké útoky, obranné možnosti, speciální schopnosti a samozřejmě Rage, který je jednou z nejdůležitějších částí Loganova arzenálu. Wolverine se dokáže velmi rychle vrhat mezi jednotlivé protivníky a celý systém vás přirozeně motivuje k agresivnímu stylu hraní. Není to Spider-Man s jiným skinem. Logan působí těžším a podstatně brutálnějším dojmem a jednotlivé zásahy mají mnohem větší váhu.
Ve chvíli, kdy soubojový systém funguje naplno, je fantasticky uspokojivý. Vrhnete se doprostřed skupiny protivníků, přeskočíte na dalšího nepřítele, použijete speciální schopnost a během několika okamžiků je celá aréna pokrytá krví. Hra velmi dobře prodává Loganovu sílu a především jeho agresivitu. První hodiny jsem si prakticky každý větší souboj užíval a těšil se na další možnost vytáhnout drápy.
Postupem času jsem ale začal narážet na největší problém celého combatu. Wolverine sice obsahuje progresi, postupně získáváte nové schopnosti a rozšiřujete Loganův repertoár, ale základní bojová smyčka se během dobrodružství nemění tak výrazně, jak bych si přál. Nové schopnosti vám dávají další možnosti, ale málokdy zásadně mění způsob, jakým nad souboji přemýšlíte. Po několika hodinách tak začnete jednotlivé situace řešit podobnými způsoby a část počátečního nadšení začne pomalu mizet.
Combat přitom nepřestane být zábavný. To je důležité zdůraznit. I v pozdějších hodinách jsem si dokázal užít moment, kdy Logan roztrhá celou skupinu protivníků. Jen už mě systém tolik nepřekvapoval. Hra proti vám staví různé typy nepřátel, ale chyběla mi větší potřeba zásadně měnit taktiku a skutečně využívat celý Loganův arzenál. Největším problémem soubojového systému tak není jeho základ, který je velmi povedený, ale nedostatek větší hloubky a variability v průběhu celé hry.
Marvel's WolverineZdroj: Insomniac Games
Nightmare Rooms přinášejí alespoň menší změnu
Jedním ze způsobů, jak se Insomniac snaží základní strukturu rozbít, jsou Nightmare Rooms. Ty pracují s Loganovou psychikou a jeho minulostí a představují menší odbočky od hlavního postupu. Mohou nabídnout soubojové, pohybové nebo časované výzvy a zároveň přinášejí další možnosti, jak Wolverina postupně posilovat.
Jako krátké zpestření fungují a jsem rád, že se hra alespoň občas pokouší změnit tempo. Nightmare Rooms ale nepůsobí jako plnohodnotná druhá vrstva gameplaye, spíš jako krátké zastávky mezi hlavními částmi dobrodružství. Právě tady bych si dokázal představit mnohem větší experimentování. Wolverine je postava s komplikovanou minulostí a poškozenou psychikou, takže podobné sekvence nabízely prostor pro skutečně kreativní nápady. Výsledek je funkční, ale potenciál byl podle mě ještě větší.
Marvel’s WolverineZdroj: PlayStation
Bossové baví, Spider-Man 2 ale nastavil laťku výš
Samostatnou kapitolou jsou bossfighty, které jsou obecně povedené a dobře zapadají do filmového pojetí celé hry. Insomniac umí vytvořit velkou konfrontaci a prodat ji pomocí animací, hudby, destrukce prostředí a dalších efektů. Několik soubojů dokáže velmi dobře využít Loganovu agresivitu a patří mezi momenty, které si z celé hry budu pamatovat.
Přesto jsem se během nich nedokázal úplně zbavit srovnání s Marvel’s Spider-Man 2. Wolverine má dobré bossfighty, ale Spider-Man 2 podle mě dokázal své největší souboje udělat epičtější a zapamatovatelnější. Není to zásadní problém a rozhodně nechci tvrdit, že by zdejší bossové byli špatní. Jen vzhledem k tomu, jak výrazně Wolverine sází na velkolepou prezentaci, jsem od několika konfrontací očekával ještě o něco větší šílenosti.
Marvel’s WolverineZdroj: PlayStation
Hezký Wolverine, ale grafická revoluce se nekoná
Po vizuální stránce je Marvel’s Wolverine povedená hra. Postavy jsou detailní, animace během soubojů vypadají skvěle a Insomniac tradičně velmi dobře zvládá mimiku i filmovou prezentaci dialogových scén. Obzvlášť během combatu funguje kombinace animací, krve a poškození protivníků skvěle a jednotlivým útokům dodává potřebnou fyzičnost.
Samotný art direction mě ale nedokázal ohromit stejným způsobem. Jednotlivé lokace vypadají dobře a místy dokážou nabídnout opravdu pěkné scenérie, ale málokdy jsem měl potřebu zastavit se a několik sekund pouze obdivovat prostředí. Wolverine vypadá dobře a místy dokonce velmi dobře, ale nový grafický standard PlayStationu 5 podle mě rozhodně nenastavuje. U velké first-party hry vydané v této fázi generace jsem možná očekával o něco víc momentů, při kterých by mi skutečně spadla čelist.
Mnohem větší dojem na mě nakonec udělala samotná prezentace. Insomniac velmi dobře ví, kam postavit kameru, jak pracovat s animacemi a jak propojit gameplay s filmovými scénami. Wolverine je proto často působivější v pohybu než na statickém obrázku. A právě to je u takhle akční hry možná důležitější než samotné množství grafických detailů.
Hudba pomáhá prodat velké momenty
Audiovizuální stránku velmi dobře doplňuje hudba. Soundtrack funguje především během větších akčních sekvencí, kde dokáže podpořit tempo a dodat jednotlivým scénám další vrstvu energie. Nejde nutně o hudbu, kterou bych si po dohrání okamžitě pustil samostatně a znal každou skladbu nazpaměť, ale během hraní svoji úlohu plní velmi dobře.
Kombinace hudby, filmové kamery, rychlého tempa a brutální akce vytváří některé z nejlepších momentů celé hry. Právě tehdy Wolverine nejlépe naplňuje představu velkého interaktivního marvelovského blockbusteru. A vzhledem k tomu, jak na mě osobně působí část novodobé filmové produkce Marvelu, jsem si některé hodiny s Wolverinem užil víc než několik posledních filmových výletů MCU.
Technický stav mě u Insomniacu nepříjemně překvapil
Bohužel se dostávám také k oblasti, ve které mě Wolverine překvapil úplně opačným způsobem. Během hraní jsem narazil na dva opravdu závažné technické problémy. Nemluvím přitom o problikávající textuře, protivníkovi zaseknutém ve zdi nebo jiném kosmetickém bugu, nad kterým lze jednoduše mávnout rukou. V jednom případě mě zachránil předchozí save, zatímco druhý problém se mi podařilo vyřešit až kompletní přeinstalací hry.
To už považuji za poměrně zásadní problém a o to víc mě překvapil právě u Insomniacu. U předchozích her studia jsem osobně podobně nepříjemnou zkušenost nezažil a jeho tituly jsem většinou považoval za technicky velmi dobře zvládnuté. Tady jsem se bohužel dostal do situací, které přímo ovlivnily možnost pokračovat ve hraní.
Je však potřeba zdůraznit velmi důležitý kontext. Marvel’s Wolverine jsem testoval před oficiálním vydáním, takže moje zkušenost vychází z recenzní verze hry. Day One aktualizace může část podobných problémů odstranit a bylo by nefér automaticky tvrdit, že se s nimi setkají také běžní hráči. Stejně tak by ale nebylo správné chyby ignorovat pouze s předpokladem, že je budoucí patch určitě opraví. Hodnotit můžu stav, který jsem během recenzování skutečně zažil, a v něm se bohužel objevily problémy, které rozhodně nelze označit za kosmetické.
Marvel’s WolverineZdroj: Playstation
Insomniac si i přes výhrady zaslouží respekt
Přes všechny zmíněné problémy mám potřebu Insomniacu jednu věc přiznat. Tempo, kterým studio během současné generace dokáže produkovat velké projekty, je působivé. Wolverine přitom rozhodně nevypadá jako nějaká menší hra vytvořená bokem jen proto, aby PlayStation zaplnil vydavatelský kalendář. Jde o plnohodnotnou AAA produkci s velkými filmovými scénami, propracovanými animacemi, známými postavami a vysokou produkční hodnotou prakticky od začátku do konce.
Právě proto jsou možná některé moje výhrady výraznější. Insomniac už několikrát ukázal, čeho je schopný, a u Wolverina jsem proto očekával, že se studio v některých oblastech pokusí posunout svoje vlastní hranice ještě dál. Místo toho vznikla hra, která se velmi často drží osvědčených principů moderních akčních adventur a nepokouší se je zásadně překopávat. Wolverine většinou dělá známé věci velmi dobře, ale jen málokdy přichází s něčím, kvůli čemu bych měl pocit, že hra skutečně posouvá žánr dopředu.
A to je možná nejlepší způsob, jak moje dosavadní pocity z celé hry popsat. Wolverine nemusí být revoluční, aby byl zábavný. Jen vzhledem ke schopnostem Insomniacu jsem několikrát cítil, že mohl být ještě o něco ambicióznější.
Marvel’s WolverineZdroj: Playstation
Wolverine přesně ví, jak má chutnat krev
Možná největší kompliment, který můžu Marvel’s Wolverine dát, je ten, že skutečně působí jako hra vytvořená kolem Wolverina, nikoliv jako další projekt Insomniacu, který pouze vyměnil Spider-Mana za jiného marvelovského hrdinu. Logan je středobodem prakticky každého systému. Combat podporuje jeho agresivitu, Rage odpovídá jeho charakteru, brutalita vychází z jeho schopností a příběh pracuje s komplikovanou minulostí i osobními vztahy.
Wolverine nepůsobí jako Spider-Man s drápy a právě to považuji za jeden z největších úspěchů celé hry. Insomniac dokázal vytvořit jiný pocit z pohybu i soubojů a především velmi dobře zachytil jednoduchou radost z toho, že ovládáte prakticky nezničitelného mutanta se šesti adamantiovými čepelemi.
Když vytáhnete drápy, vrhnete se mezi několik protivníků a během pár sekund z nich uděláte hromadu náhradních dílů, Wolverine funguje přesně tak, jak má. Problém přichází až ve chvíli, kdy se podíváte pod všechnu krev, filmové exploze a velkolepé sekvence a začnete zkoumat samotné herní systémy. Pod působivým marvelovským kabátem se totiž ukrývá poměrně jednoduchá akční hra, která je velmi zábavná, ale zároveň mohla nabídnout podstatně větší hloubku.
Je Marvel’s Wolverine worth it?
Marvel’s Wolverine pro mě byl nakonec příjemným překvapením. Do hry jsem vstupoval jako obrovský fanoušek Spider-Mana, ale rozhodně ne jako někdo, kdo by měl stejně silný vztah k Loganovi, a o to víc oceňuji, že mě Insomniac dokázal během dobrodružství přesvědčit, proč si tahle postava zaslouží vlastní velkou hru. Wolverine je brutální, svižná a velmi zábavná akční jízda, která skvěle chápe svého hlavního hrdinu, nabízí povedený příběh, výbornou chemii Logana s Jean Grey a velkolepé filmové momenty. Zároveň ale nejde o novou špičku akčního žánru – soubojům postupem času začne chybět větší hloubka a variabilita, level design je až příliš přímočarý a zamrzí také technické problémy, na které jsem během recenzování narazil. Stojí tedy Marvel’s Wolverine za zahrání? Za mě rozhodně ano. Jen od něj nečekejte revoluci nebo hru, která překope celý žánr. Pokud chcete přímočarou, krvavou a filmovou řežbu, ve které vytáhnete drápy a několik hodin si budete užívat absolutní chaos, dostanete přesně to, co hledáte. Insomniac tentokrát nevytvořil masterpiece, ale zatraceně zábavnou hru, která mě jako člověka, jenž nikdy nebyl velkým fanouškem Wolverina, dokázala přimět chtít od Logana ještě víc.