Nedopečená žánrová odbočka. Recenze God of War: Sons of Sparta
God of War Sons of SpartaZdroj: Mega Cat Studios
Martin Havel
2. března 202618:41
Připravili nováčci ve světě God of War lahůdku z Kratovy minulosti, nebo by měla tahle odbočka skončit v zapomnění?
Fanoušci série God of War mají za sebou skvělé období. Po State of Play si mohli mnout ruce, když studio Santa Monica oznámilo, že původní trilogie God of War dostane remake a k tomu se konečně objevila a rovnou shadowdropnula 2D metroidvania, o které se už delší dobu šuškalo. Ta nese název Sons of Sparta a s Kratem se v ní vydáme na výpravu s jeho bratrem Deimem. Žánrová odbočka série vzešla z rukou studia Mega Cat, které spolupracovalo se Santa Monicou na tom, aby mohl příběh být součástí kánonu God of War.
Kratos, Deimos a useless peoni
God of War: Sons of Sparta se v příběhové lince zaměřuje na dobu Kratova mládí stráveného v agogé. To pojal jako vyprávění Krata, který chce říct své dceři příběh z dětství. Kratův respekt mezi vrstevníky je od začátku příběhu znatelný, ale o poznání hůř si v tomto ohledu vede jeho bratr Deimos, který je o poznání méně poznamenaný snahou vymlátit ze spartských chlapců veškerou lidskost a udělat z nich dokonalé vraždící stroje. Je to právě Deimos, kdo touto formou působí i na Krata, který tak občas dostane příležitost sám zapochybovat o principech Sparty. Oba chlapci dostanou možnost k jejich porušení, když se ztratí jeden z jejich potenciálních spolubojovníků. Hra se tak zaměřuje právě na záchrannou misi, ve které se oba snaží ztraceného hocha najít a zachránit.
God of War vždy stavělo na silné příběhové složce hry a především na důrazu na epickou výpravu. Sons of Sparta ale v tomto ohledu zaostávají a důvodem zdaleka není jenom 2D zpracování. Výprava je pojatá nezáživně, často příliš vlekle a navíc je často zbytečně rozkouskovaná tak, že nabourává tempo hry. Typicky se konkurenční metroidvania tituly vydávají tím směrem, že dialogy se dají po jedné lince přeskakovat. Sons of Sparta by podobný přístup seděl mnohem víc než volba možnost skipování cutscén vypnout. A pokud si ji zapneš, můžeš skipovat jenom celé scény. Ne přeskakovat na další části dialogu a v podstatě tak jenom dialog urychlit tam, kde ti přijde pomalý. Při urychlení tak přijdeš o celý dialog.
Vztah mezi Kratem a Deimem je jednou z mála složek příběhu, které jakž takž fungují. Především v závěrečné fázi hry se jejich osobnosti a motivy rozvíjejí a dávají hře aspoň nějaké opodstatnění. Ostatní postavy jsou ale jenom nezajímavá kulisa a žádnou z nich si pravděpodobně neoblíbíš. Největší problém je ale právě to, jak pozdě začíná být hra v tomhle ohledu aspoň trochu zajímavá. Většinu průchodu totiž budeš prostě pobíhat světem a tlačit všechno čistě přes gameplay, ke kterému se dostanu za chvíli. Celkově hra ale nedokáže nabídnout nijak strhující zážitek tak dlouhou dobu po svém začátku, že si dokážu představit, že většina hráčů se k tomu zajímavějšímu nikdy nepropracuje.
Žánrový podprůměr a nulová invence
Daleko víc než v příběhu ale God of War: Sons of Sparta zklamává v kolonce hratelnosti. Titul se totiž vůbec nesnaží o nějakou inovaci. Nesnaží se nabídnout cokoliv výjimečného a sází na osvědčené žánrové mechaniky, které ale často zvládá výrazně hůř než konkurence. Hra není dostatečně precizní na propracovaný combat systém a ačkoliv tak nabízí solidní nálož mechanik jako jsou kouzla, parry, úhyb, útoky na dálku... ve finále ale rovnou z několika důvodů tahle kombinace nefunguje.
V obraně máš v zásadě dvě možnosti. Úhyb nebo vykrývání, které se správným načasováním může nahradit parry. Problém je, že animace jsou dost scuffed a u řady nepřátel jsou jejich útoky v době, kdy na ně lze reagovat, prakticky nezaznamenatelné. Naštěstí a zároveň bohužel, to nemá na tebe jako hráče moc velký vliv, protože náročnost celé hry je hodně nízká. Hra je extrémně forgiving (a já si bohužel fakt myslím, že je právě kvůli tomu, že tu hru prostě vývojáři nedokázali, nebo nechtěli... pilovat k dokonalosti a hrát nefér hru s vysokou obtížností by bylo frustrující). Před velkými fighty nabízí checkpointy mimo tábořiště, smrt neznamená ztrátu ničeho a souboje s řadovými nepřáteli i bossy jsou většinou dost triviální i na maximální obtížnost. Jasně... sem tam umřeš, ale nějakou výzvu tu fakt nečekej.
K tomu, že hra nabízí minimální výzvu přispívá mimo jiné fakt, že se tvůrci absolutně nedokázali popasovat s umělou inteligencí. Nepřátelé jsou extrémně hloupí a nereagují prakticky na žádnou situaci. Stačí malý rozdíl ve výšce platformy a můžeš do nich řezat jak libo. Nic ti neudělají. Stačí odběhnout o kus dál a nepřátelé o tebe ztrácí zájem, takže z hektických fightů s x nepřáteli je najednou fight proti jednou, dvěma s tím, že ostatní dělají v dáli diváky a čekají až je přijde vymlátit jako druhou várku.
AI navíc není jediný problém. Hra je výrazně zabugovaná. Nepřátelé se zasekávají, hra samotná ostatně taky a musíš ji reloadnout, což tě vrátí k předchozímu savu a ideální není ani optimalizace. Nebylo úplně výjimečné, že při načítání zóny jsem zažíval FPS dropy a to by u takovéhle hry fakt přicházet nemělo. Do očí bijí taky nedostatky designu jako nepřátelé stojící na hranách platforem, přičemž jakýkoliv kontakt s nimi tě pošle zpět dolů. Ve finále se k nim tak vlastně nemáš jak dostat a musíš opět využívat nějakého toho cheesování. Celkově hra prostě působí tak, že především z hlediska gameplaye je nedopečená. Zasloužila by si ještě minimálně půl roku, během kterého by dostala patřičnou porci testingu, zpětné vazby a finálních úprav. To ostatně podtrhuje i odfláknutý překlad, který jako kdyby ani nikdo neviděl. Normálně si na překlady nestěžuju, ale tady není výjimkou, že některá slova prostě přeložená nejsou, háčky dělají fontu hry problémy a celkově je tak znát, že vznikal horkou jehlou.
Svět který postupně ožívá... ale gdě God of War?
Sons of Sparta buduje svět, který hlavně ze začátku působí hrozně strnule. Není zábavný a otevírá se poměrně pomalu. Nepůsobí přirozeně a často prostě dělá věci až příliš okatě. Jak ale do hry zabředneš hlouběji, začíná se svět propojovat a je o něco zábavnější. Nabízí solidní nálož skrytých věcí, lehčích hlavolamů a tajných chodbiček. Ty jsou ale skryté občas až příliš. Jejich vizualizace je fakt nedostatečná a to říkám jako člověk, co má tenhle žánr rád a miluje hledat všechny tajnosti ve hrách. V tmavších lokacích ale prostě nějakou indikaci vyloženě nejde najít a musíš tak spoléhat spíš na jeden z itemů, který ti v průběhu hry může s hledáním skrytých věcí pomoci. Samotné úkoly, které budeš ve hře plnit jsou většinou triviální a slouží spíš jako bonus. Nic komplikovaného. Zabij, posbírej, přines.
Jedna z věcí, které zaslouží největší pochvalu je to, jak je ve hře cítit láska autorů ke God of War. Je tu spousta odkazů, využívání obdob mechanik z ostatních her a samozřejmě taky využití nepřátel a jejich movesetů. Ať už jde o řešení puzzlů trefováním více rostlin k odstranění hlavního kmene, nebo třeba barvy opičáků, se kterými budeš obchodovat, připomínající Broka a Sindriho. Těch pokývnutí je tu vážně hodně a často si jich všimnou jenom ti nejzapálenější fanoušci, kteří znají každý pohyb enemáků, každé zákoutí a každou postavu z každého dílu série.
God of War: Sons of SpartaZdroj: Mega Cat
Zároveň ale autorům prostě musím vyčíst to, co jim ostatně vyčítal i sám otec série God of War. David Jaffe byl o něco sprostší, ale v základním pointu měl pravdu. Tohle není God of War. Tohle není Kratos. Tohle je random generic kid, který nenabízí nic, co na Kratovi milujeme. Hra nenabízí kouzlo severské série, ale ani brutalitu té řecké. Finishery jsou tu naprosto rutinní a kreativita po stránce boje je prostě minimální. A to je hrozná škoda. Vidět Kratovy první krůčky, kdy se při boji o život naučil improvizovat by totiž bylo super.
Bear dává Sons of Sparta carry
Naprosto jednoznačnou hvězdou Sons of Sparta nejsou herci, nejsou to ani level designeři, nejsou to programátoři. Je to Bear McCreary. Hudební génius, který má za sebou práci na God of War (2018) i God of War: Ragnarök se chopil další štace a i tentokrát se se svým úkolem popasoval bravurně. Jeho rukopis je v soundtracku od první chvíle znatelný a není tam z jeho děl cítit zdaleka jenom God of War. Zároveň ale soundtrack pojal jako love letter starým herním titulům, jejichž prvky se celým soundtrackem výborně prolínají.
Vizuál je spíš osobní preference. Nejsem úplně jeho fanouškem, ale to není řemeslná chyba. Prostě mi jenom ten retro styl nesedl. Jak už jsem zmiňoval, po vizuální stránce jsou ve hře taky nepovedené například některé signalizace věcí nebo nedostatečně viditelné prvky prostředí.
Je Sons of Sparta worth it?
Sons of Sparta není vyloženě špatná hra. Má světlá místa, ale v silně saturovaném žánru nemá šanci se prosadit. Za poslední roky vyšly výrazně kvalitnější metroidvanie a to nejen z hlediska designu, ale taky po stránce technické, preciznosti i uměleckého zpracování. Jestli už z žánru nemáš co hrát, klidně koupi zvaž, ale tituly jako Silksong, Nine Sols nebo i PoP: The Lost Crown jsou prostě dál ve všech směrech. S cenovkou přes sedm set korun můžu doporučit maximálně počkat na slevu (tbh hru očekávám v plusku max za rok) všem, kdo nejsou naprosto skalními fanoušky God of War, kteří musejí mít každou hru série hned. Pokud už po hře sáhneš, rozhodně se nenech odradit prvními hodinami. Postupně je to lepší.