Navštívili jsme berlínské muzeum her. Computerspielemuseum však české ekvivalenty nepokoří

Jelikož pracuji v herním průmyslu, jsem tak trochu workoholik. Přesto si jednou za čas také zajedu někam na dovolenou – v tomto případě do Berlína. Překvapivě mě nenalákaly currywursty ani černé kožené kabáty. Hlavní město Reichu… tedy Deutschlandu… je však velmi bohaté na nejrůznější muzea.

Prošel jsem si muzeum starověkého Egypta a Říma, samurajů, letadel, ale také videoher. Computerspielemuseum se nachází kus cesty od historického centra, nepříliš daleko od „East Side Gallery“, což jsou zbytky Berlínské zdi. A má přítelkyně měla neblahou povinnost, že se musela vypravit se mnou.

Všední den vás před dětmi neuchrání

Návštěvu muzea jsem naplánoval na pondělí s myšlenkou, že děti přeci budou ve škole a budou se učit. Museum bylo i přesto přervané malými lidmi, kteří člověka neštvou jen tím, že mu tam řvou, ale i tím, že je jejich škola bere na hraní videoher, zatímco mě vzali tak do… no abych byl fér, jednou mě škola vzala i do pivovaru (kde jsem se za zády učitelů i mírně opil).

Computerspielemuseum

Muzeum hned zaujme tím, že to opravdu není jen herna. Je to vyloženě výstava s hromadou textů. Od českých ekvivalentů jako ArcadeHry nebo Cibien’s Corner se to tedy liší hlavně tím, že vše přečíst chvilku trvá. Představení tématu je přesto jasně cílené radši na ty umpalumpy, kteří místo čtení radši hrají, takže je hezky ironické, že to ve výsledku vlastně nečte vůbec nikdo.

Výzdoba je vedena téměř ukázkově. Muzeum je světlé a celkem prostorné a ani přes větší množství lidí jsem se příliš nemačkal. Máte tu vystavené všelijaké konzole, od relativně nových jako Xbox One po starší klasiky jako první Playstation nebo Atari. Jsou tu i staré počítače z dob, kdy klávesnice nešla odebrat, Windows byla maximálně okna a Microsoft člověku nezkazil pojem o číslování. Nejpříjemnějším překvapením byly „dětské pokojíčky“ z doby, kdy dané hry existovaly. A mohli jste si tam sednout a něco si zahrát!

Computerspielemuseum

I kdyby tam nebyly hory dětí, nebyli byste tam sami. Muzeum zdobí sochy různých herních postav jako Linka (ne Zeldy) či Gordona Freemana. Provozovatelé jsou hrdí hlavně na slavné osobnosti, co se tu ukázaly – návštěvou Romera, Dona Daglowa či Nolana Bushnella se holt pochlubit fakt chcete. Já se jim na fotku nabídl, oni se bohužel jen ignorantsky zeptali, kdo vlastně jsem (vsadím se, že se jen báli přiznat, že neumí vyslovit Matušinský).

Hrajte si!

Asi nikdo by nechtěl vkročit do herního muzea, kdyby si nemohl nic zahrát. Muzeum nemá vyloženě špatnou sbírku a najdete zde třeba Crazy Taxi, Sega Rally nebo „barového“ Pac-Mana. Bohužel proti českým ekvivalentům je tato sbírka dost malá a jakožto někdo, kdo minimálně jednou ročně navštíví ArcadeHry v Červeném Újezdu, jsem byl trochu překvapen.

Computerspielemuseum

Mnohé z těch her navíc nefungují či mají jiné technické závady… nebo nevíte, jak je hrát, protože je to nějaká textovka. A já v nich umím jen psát, že jdu na sever a doufám, že se tím odztratím. Zato je zde důraz na nějaké ty extra buřty jako závodní hra, kde motor rozhýbete šlapáním na kole či videohra, která vaši smrt odmění skutečnou fyzickou bolestí. Prostě masochisti si přijdou na své.

Pokud vás nezajímá samotný vzdělávací element a nechcete číst či si staré hry prohlédnout na obrazovkách, v součtu nemá do Berlína kvůli tomuhle moc cenu jezdit. Dětem jsem ale trochu záviděl, když jim učitel dával o hrách výklad a já si jen vzpomínal, jak jsem byl učitelkou téměř kárán, že nějaké hry hraju. Doba se holt změnila.

Computerspielemuseum

Návštěvy přesto vůbec nelituji. Pár dětí jsem chtěl zavraždit, ale tyto choutky uspokojilo pobití virtuálních nepřátel a hlavně požití piva v blízké restauraci. S přítelkyní jsme si přeci jen užili dost legrace a já měl možnost připomenout si své hry z dětství a opět si uvědomit, jak moc už jsem starý.