Recenze DOOM: The Dark Ages. Hezky pěkně postaru
Shooda
12. května 202511:30
Po pěti letech jsme se konečně dočkali další řežby z legendární série DOOM. Vývojáři tentokrát ještě více cílili na návrat do původní formy. Je old-schoolovější gameplay krok správným směrem, nebo spíše zaškobrtnutím?
DOOM. Odpusťte mi, ale je nemožný si při vyslovení názvu dnes již legendární série nepředstavit ten nejodpornější kytarovej riff pod naším pomalu umírajícím sluncem. Skoro se mi nechce uvěřit, že už je to zase devět let od rebootu celé série po neúspěšném třetím díle, který je pravděpodobně starší než většina z vás. DOOM 2016 a Eternal sklidily ale výborné ohlasy a podařilo se jim transformovat původního Doom Guye z mariňáka na Doom Slayera, poloboha poháněného čistou nenávistí. Slayerův největší character trait je ovšem ten, že je jedinou věcí, které se démonické síly napadající lidstvo smrtelně bojí. A právě nejnovější díl s podtitulem The Dark Ages odhalí, proč to tak je.
Víceméně DOOM, jak ho známe
Začnu asi tím, že The Dark Ages byl marketovaný zajímavým způsobem. Na jednu stranu vývojáři slibovali kompletní revoluci v DOOM franšíze a zážitek jako žádný předtím. Na druhou ale slibovali návrat ke kořenům ve stylu toho Dooma, který ještě hrál tvůj táta. Zda-li se tyhle dvě věci vylučují, nedokážu ovšem říct, protože mi přijde, že vývojáři vlastně nesplnili pořádně ani jednu. The Dark Ages se pyšní nemalým množstvím nových hraček a špetkou úprav v gameplayi, ale stále je to stejná hra jako DOOM 2016 a Eternal. To není vyloženě špatná věc, pokud to není rozbité tak to neopravuj, ale zároveň mi přijde, že mi bylo slíbené Lamborghini a dostal jsem pouze upgrade té stejné ojeté Škodovky, kterou jsem jezdil skoro 10 let. The Dark Ages zkrátka feeluje a hraje jako poslední dvě DOOM hry před ním.
Jediný reálný problém, který ale s novým Doomem mám, jsou cutscény. V předchozích dvou dílech jich pár sem tam bylo, ale valná většina byla z pohledu Slayera a nebylo jich příliš. Hráč nepřišel o imerzi i když zrovna nevyprazdňoval dvouhlavňovku do Impů. V novém Doomu jsou cutscény celkem početné. Hrají před každou misí a občas i po jejím dokončení. Cutscény jsou pěkné a cinematické, ale vlastně neříkají nic příliš zajímavého a narušují tempo hry. Zároveň tentokrát nejsou z pohledu Slayera, a tak i dost kazí ponoření do hry. Zkrátka mi storytelling předchozích dvou počinů vyhovoval víc, ale to je asi dost subjektivní.
Rip and... block?
Pravděpodobně nejrevolučnějším přídavkem nového Dooma je Slayerův Pilo-štít. Ten slouží nejen k blokování a odrážení útoků, ale také jako vrhací zbraň schopná omráčení silnějších nepřátel a one-tap killu těch slabších. Slayer v novém díle dostal poměrně menší nerf, co se rychlosti týče, a tak budete spíše metodicky odrážet útoky a využívat momentů slabosti vašich nepřátel. Nový Doom tak místy může lehce připomínat i nějakou tu soulovku. Mně osobně to dost baví, a když po deseti nábojích z brokovnice dokončíte nepřítele sparta-kickem do hlavy, cítíte se jako ztělesnění testosteronu.
Nové zbraně jsou taktéž zábavné a mou nejoblíbenější se stal kulomet střílející drcené lebky. Je to něco straight out of Warhammer 40K a žeru to. Kde se vývojáři ovšem vyřádili nejvíc, jsou sekce s Atlan mechem a kyber-drakem. Pasáže v mechovi připomínají průměrnou návštěvu Brněnského hlaváku, protože ihned po usednutí do Atlana nakrmíte obrubník hned několika Titánům. Kyberdrak naopak disponuje kanónem a kromě dedikovaných pasáží se vzdušnými souboji také slouží k cestování v otevřenějších levelech. Ty jsou totiž v The Dark Ages mnohem více vertikální a dávají vám kompletní svobodu nad tím, co zrovna budete dělat. Nenazval bych tak nový DOOM open-worldem, ale definitivně se z něj stává lehký sandbox.
Jak si vede oproti předchozím dílům?
Optimalizace je díky bohu výborná. The Dark Ages jsem zkoušel i na notebooku, který je lehce pod minimální požadavky a s vyjímkou menšího záseku v první misi hra běžela takřka bez problému na nízké detaily při 1980x1060 na stabilních 60fps. Pokud tedy disponujete starším strojem, ale chcete si nového Dooma zahrát, neměli by jste se tolik bát. Sice to nebude podívaná, ale co si budeme: krev a vnitřnosti jsou rozeznatelné i v pixelovkách. Hru pohání engine Id Tech 8, přičemž běží a vypadá úžasně. Přidaným bonusem Id Tech 8 je také pokročilý systém physics a zničitelné prostředí, které v novém Doomu čas od času využijete.
Po vizuální a zvukové stránce není novému DOOM co vytknout. Pro fanoušky bude nejspíš škoda, že na soundtracku již nepracoval Mick Gordon, ale nový soundtrack je i tak povedený. Jediná škoda je, že nedisponuje tím jedním trackem který každá DOOM hra má. Pro 2016 to byla BFG Division, pro Eternal zase The Only Thing They Fear Is You. The Dark Ages dle mého názoru žádnou takovou skladbu nemá a je to škoda. Estetika nového dílu je krásná a propojení středověku se scifi připomíná místy spíše takového Painkillera nebo WH40K. To bohužel nebrání nudnějšímu příběhu, což by nebyl takový problém, kdyby již zmíněné cutscény nedostaly tak velkou roli ve hře. Prostředí působí majestátně a vypadá úžasně, detail na modelech démonů s roztrhanou kůží po několika výstřelech taktéž. Problémů hra tolik vlastně nemá a jedná se o velmi solidního nástupce Dooma, který moc sice nezmění, ale aspoň řádně doplní absťák.
Je DOOM: The Dark Ages Worth it?
S velmi solidním gameplayem, výborným zpracováním audiovizuálu a dobrou optimalizací je The Dark Ages velmi solidním nástupcem předchozích Doomů. Cutscény sice narušují tempo hry a nejsou moc zajímavé, ale vynahrazuje to počet nových hraček a větší otevřenost levelů. Soundtrack bez Micka Gordona není tak dechberoucí, jako v předchozích dílech, ale i tak je velmi solidní. Za své peníze neočekávejte revoluci, ale dostanete velmi solidní FPS titul na dalších pár let.